jiná traumata a ppp:stránky k diskuznímu fóru jsou na: www.stopanorexia.estranky.cz

Holky (i kluci), tohle téma je dost citlivé, proto chápu, že se o tom špatně píše... Sama jsem si prošla pár věcmi, o kterých jsem dlouho nedokázala mluvit a naopak jsem je v sobě potlačovala, abych se přesvědčila o tom, žře to žádné trauma nebylo a zapomněla na to. Bohužel, jak se to ve mně kumulovalo, tak to po nějaké době vyplavalo na povrch v podobě posttraumatu. Prošla jsem si jak domácím násilím, tak i znásilněním. Oboje je tak intimní a hnusné, že i teď je mi z toho stále špatně. Ale chci říct hlavně tohle: jakmile jsem o tom začala (sice postupně a malinko, ale přece) mluvit a třeba i psát do deníku, začalo se mi pomaličku, ale alespoň to, ulevovat a lépe jsem se s ím začala vyrovnávat. Nebudu rozhodně tvrdit, že na to člověk zapomene, to se totiž nedá! Ale může se s tím vyrovnat natolik, že to může jednou být spíš nepříjemná vzpomínka na hnusnou událost a přestane to být děsivým traumatem. Samozřejmě, že to chce čas, péči a citlivý přístup, ale je to možné.